Kostel sv. Jana Křtitele ve Velkých Losinách postavený v letech 1600 – 1603 je jednou z nejosobitějších sakrálních památek na Šumpersku. Luteránská svatyně postavená Janem mladším ze Žerotína byla v roce 1624 převzata katolickými faráři, kteří začali s postupnou rekatolizací interiéru kostela a jeho vybavení. Tyto úpravy, od zhotovení nových bočních oltářů (1637 a 1674), přes zakoupení varhan (1648, 1722, 1768), pořízení nové barokní kazatelny (1734), až po úplnou přestavbu presbyteria a obměnu kultovního mobiliáře (1784), vedly ke vzniku velmi zajímavé architektonické synthese. Mezi tím byla také v roce 1725 ke kostelnímu jednolodí přistavěna Janem Ludvíkem hrabětem ze Žerotína barokní kaple sv. Kříže s novou rodinnou hrobkou Žerotínů. V průběhu 19. a 20. století nedošlo na samotné stavbě kostela již k žádným zásadním stavebním úpravám. Zachovala se nám tak zajímavá stavba postavená původně ve strohém pozdně gotickém slohu s renesančními prvky v interiéru, která prodělala rozsáhlou barokizaci, nese prvky luteránského i katolického sakrálního stavitelství a vytváří tak dohromady zcela jedinečný architektonický monument.
O kostele sv. Jana Křtitele v pořadu ČRo Olomouc – Od Pradědu na Hanou 22. 10. 2009
Kostel před rokem 1599
První oficiální zmínku o losinském kostele lze vystopovat ze dne 12. dubna 1351v listině papeže Klimenta VI. Z tohoto dokumentu vyplývá, že farnost vlastnila kostel a faru. Tehdejší farnost patřila pod nově zřízené litomyšlské biskupství. Ve vlastivědné literatuře se traduje, že původní kostel byl velmi rozsáhlý, celý vystavěn ze dřeva. Když prý byla stavba v roce 1599 na příkaz majitele panství Jana mladšího ze Žerotína zbořena, dřevěných částí se později užilo při stavbě dvou dřevěných kostelů v losinském okolí, a to maršíkovského a novoveského (žárovského). Tato hypotézta není ovšem důvěryhodně ověřena, můžeme tedy o tom pouze spekulovat. Co víme jistě je, že nejstarší část stávajícího kostela – mohutná hranolovitá věž stála již před rokem 1599. Při stavbě byla jen částečně přestavěna a zvýšena. Podle hranice zachované sgrafitové omítky na východní straně věže je možno konstatovat, že stavba byla před rokem 1599 vyzděna asi do výšky 24 metrů, to jest o 9,5 metru níže než současná. Věž měla původně patrně šest pater včetně nejvrchnějšího zvonového. V prvním, druhém a třetím poschodí se nacházelo na volných stranách (na sever, západ i jih) vždy jedno čtvercové okno s pískovcovým lemem. Před rokem 1599 stál na místě dnešního kostela poněkud menší jednolodní zčásti zděný kostel. Budova kostela byla v hřebeni vysoká 18,5 metru. Při rekonstrukci podlahy pod emporami v roce 2003 se podařilo odkrýt torza kamenných základů, která dávají podnět k zajímavé hypotéze. Obvodové zdi kostela mohly stát právě v místech základů emporových sloupů (stavitelé jen využili starý základ a vystavěli na něm empory). To by znamenalo, že kostelní loď byla asi 9 metrů široká a 27 metrů dlouhá. Obvodové zdi byly do výšky 6 metrů vyzděny z kamení a cihel, zbývajících 5,5 metru tvořila dřevěná nástavba. Zdi byly vně opatřeny na každé straně asi čtyřmi opěráky. O podobě východního průčelí se nám žádné doklady nedochovaly. To samé lze konstatovat o existenci dříve předpokládaného dřevěného kostela.
Osudy kostela za Třicetileté války
V roce 1624 byl na losinskou faru dosazen první katolický kněz Franz Albani. Rekatolizačně působící faráři v Losinách se často dostávali do konfliktu s místním luteránským panstvem i s většinou poddaných. V roce 1643 v době pobytu švédských vojsk na Šumpersku a Uničovsku zbit a ztýrán na cestě z Maršíkova do Losin zdejší katolický farář Elias Alberti (na tomto místě stojí dodnes Boží muka z roku 1651). Naopak katoličtí kněží znesnadňovali život panstvu neustálými stížnostmi k olomoucké konzistoři kvůli podpoře Luterství.
Nová loď
Jana mladší ze Žerotína nechal v letech 1600-1603 vybudovat novou loď. Za možného stavitele Antonia Thomu s jeho zednickým mistrem Andreasem Walterem a tesařským mistrem Michaelem Hilbertem, kteří budovali v roce 1608 velmi podobný svatostánek v Sobotíně. Ale jde pouze o hypotézu, nemůžeme to s určitostí potvrdit, protože se nám bohužel nedochovali záznamy o výstavbě nové lodi. Kostel, jak již bylo výše uvedeno, byl původně luteránskou svatyní, zasvěcen sv. Janu Křtiteli. Uvnitř se kostel vyznačoval striktní strohostí. Na severní, jižní a západní straně byla loď lemována emporami, ochozy zvětšujícími prostor kostela, které byly typickým prvkem evangelických svatyň. Empory vedly až za původní oltář do míst, kde jsou dnes umístěny oratoře. Z prostoru presbyteria byly přístupny dvěma schodišti. Vstupovalo se na ně také točitými schodišti po stranách věže, z nichž severní je dodnes zachováno a jižní slouží jako zpovědnice. Věž stavitelé zvýšili v závislosti na výšce střechy lodi asi o 8 metrů (měla tedy asi 32 metrů i se střešní římsou). V této době byla patrně věž razantně přepatrována, většina původních oken na ní přezděna. Nově vyhotoven byl blíže neurčený počet oken ve dvou nejvyšších zvonových patrech, o jejichž vzhledu a poloze se nám nedochovalo bližších zpráv. Nezvýrazněné presbyterium bylo proti dnešku vysunuto dopředu a jeho hlavním monumentem byl mohutný pískovcový oltář. Na oltářním obraze vytesal neznámý mistr ve spodní části „Zmrtvýchvstání Krista“ po stranách se čtyřmi evangelisty, v horní části „Křest Krista ve vodách Jordánu“ (tento fragment oltáře se dodnes uchoval zazděn do východní stěny kostela). Nad obrazem byl vytesaný krucifix po stranách s Pannou Marií a se sv. Janem Evangelistou. Po obou stranách oltáře stály sochy Víry a Naděje. Oltářní obraz byl také vyzdoben erby pánů ze Žerotína a z Modřic a doplněn věnováním Jana staršího ze Žerotína a na Losinách.
V roce 1768 byly pořízeny nové varhany, které se dochovali dodnes.Varhany byly pořízeny za 1 400 zlatých u varhanářského mistra Johanna Georga Schwarze z Města Libavá. Jejich instalaci předcházely nutné stavební úpravy, z nichž nejdůležitější bylo probourání vchodu do věže, kde se zřídila komora s měchy.
Barokizující úpravy kostela na sklonku 18. století
K nejzásadnějším stavebním změnám v interiéru kostela došlo patrně v roce 1784. Došlo k k razantní přestavbě prostoru presbyteria. Empory původně sahající hluboko do presbyteria byly na obou stranách ubourány včetně schodišť vedoucích do lodi a polokruhovitě zakončeny. Heinzovu kazatelnu zedníci druhotně umístili na roh severní empory. Byly zřízené dvě nově oratoře. Jižní se označovala jako panská a severní byla určena vyšším panským úředníkům. Vybavení starého presbyteria bylo zcela odstraněno včetně mohutného kamenného hlavního oltáře. Velký oltářní obraz s motivem „Křest Krista ve vodách Jordánu“ byl přenesen na vnější východní stěnu kostela, umístěn do prostoru zazděného velkého okna, které se nacházelo za stávajícím hlavním oltářem a je dnes zcela zakryto oltářním obrazem. Presbyterium bylo poté zmenšeno, vyvýšeno do podoby stupně a také ohraničeno ohrádkou vyřezávanou ze dřeva. Na stěnu za oltářem byl umístěn uprostřed veliký oltářní obraz Sv. Jan Křtitele od brněnského divadelního malíře Pachmayera. Obraz daroval kostelu patron farnosti, poslední žerotínský majitel panství Ludvík Antonín ze Žerotína, který nesl tíhu většiny nákladů spojených s touto rozsáhlou rekonstrukcí. Při severní stěně u dveří do zákristie byla umístěna bohatě zdobená dřevěná křtitelnice, na jejímž poklopu je vyřezán výjev „Sv. Jan křtí Krista“. Křtitelnice se stylem řezbářské práce, výzdoby i štafírování poněkud liší od oltářů z roku 1784. Pochází patrně někdy z období let 1728 – 1750. Dle stylu řezbářské práce můžeme s velikou pravděpodobností usuzovat, že ji zhotovil autor kazatelny Georg Anton Heinz. Patrně dva roky před rekonstrukcí, v roce 1782, byla zakoupena z dobrovolných darů a z nadačního kapitálu křížová cesta od prostějovského malíře moravského rokoka Franze Antona Šebesty – Sebastiniho. Čtrnáct obrazů bylo pověšeno na poprseň zkrácených empor a dodnes tvoří jeden z často citovaných, ale poněkud přeceňovaných monumentů rokokního moravského malířství. Jedna z posledních úprav vzhledu stavby kostela proběhla v roce 1787, kdy byla nákladem 20 zlatých a 20 krejcarů vystavěna jak severní, tak jižní předsíň u vchodů do kostelní lodi.
