Ten, kdo nás staví na pevný základ v Kristu …, je Bůh. On nám také vtiskl svou pečeť a do srdce nám dal svého Ducha jako závdavek toho, co nám připravil.
2 Kor 1,21-22
Biskupové naší země se rozhodli vyzvat k obnově a přípravě na výročí příchodu svatých Cyrila a Metoděje v roce 2013, kdy tomu bude 1150 let. Proto letošní rok si v církvi speciálním způsobem připomínáme důležitost svátosti biřmování. Byl vyhlášen Rok biřmování, který vyvrcholí tento týden v neděli 27. května na Slavnost Seslání Ducha Svatého. Zde si můžete stáhnout pastýřský list otce arcibiskupa Jana k Roku biřmování. (viz příloha dole) K této příležitosti také vydal otec arcibiskup Novénu k roku biřmování, kterou si můžete stáhnout zde. (viz příloha dole)
Právě svátost biřmování je úzce spjata se slavností Seslání Ducha svatého – Letnicemi. Jde o vrchol více jak tříměsíční obnovy, kterou křesťané procházejí od Popeleční středy po celou dobu postní, Velikonoce a dobu velikonoční. Po čtyřiceti dnech od Velikonoc vystupuje Ježíš k Otci a právě tehdy vyzývá apoštoly k čekání na Ducha svatého. A oni se modlí za „dar z výsosti“. Církev se již po staletí k této modlitbě apoštolů připojuje a devět (latinsky novem) dní se modlí za dar Ducha svatého. To je novéna.
Ale vraťme se ke svátosti biřmování, kterou mnozí z nás přijali. Někteří katolíci mají svátost křtu a biřmování spojené s dávnou minulostí a minimálně se svou přítomností. Prostě je mají uloženy s ostatními dokumenty a životními památkami v jakémsi důležitém šuplíku. O vlivu těchto svátostí na svou vlastní přítomnost jsou pramálo přesvědčeni. A přece málo co má v lidském životě tak trvanlivý a zásadní účinek, jako tyto svátosti. Křest a biřmování působí v našem životě stále, a to i u těch, kdo z nějakého důvodu nemohou přistupovat k jiným svátostem. Jak z nich může růst naše víra a každodenní praxe? Velmi stručně nestačí vědět, že jsme byli pokřtěni a biřmování, ale je třeba vědět, co se s námi stalo a co tedy trvá. Křtem jsme připodobněni Kristu a včleněni do jeho těla – církve. To se týká nás celých, našich vztahů, našeho zdraví, našeho uplatnění a celkového naplnění našeho života. Biřmování pak toto včlenění dovršuje a otevírá nám zcela nevratně přístup k potřebnému obdarování Duchem svatým. Obě tyto svátosti nám zaručují, že patříme k Bohu, a že jsme patřičně vybaveni k tomu, abychom Boží věci konali. A to i navzdory naší křehkosti, nedokonalosti, váhavosti.
Zpracováno podle P. Aleše Opatrného
Svátost biřmování potvrzuje a dokonává křestní pomazání. Tato svátost je potřebná k naplnění křestní milosti. Svátost biřmování pokřtěné dokonaleji spojuje s církví a obdařuje zvláštní silou Ducha svatého.
Svátost biřmování se uděluje prostřednictvím pomazání křižmem na čelo, spolu s vkládáním ruky a prostřednictvím slov: Přijmi pečeť daru Ducha svatého. Uděluje ji biskup nebo, s jeho svolením, kněz. Při tomto úkonu stojí za biřmovancem jeho kmotr, který má svou pravou ruku na jeho pravém rameni. Tím stvrzuje, že biřmovanému duchovní oporou. Ve starodávné biblické symbo
lice má pomazání velké bohatství významů. Olej je znamením hojnosti a radosti, očišťuje, dělá mrštným (mazání atletů a zápasníků), je znamením uzdravení, protože hojí pohmožděniny a rány a dává vyzařovat kráse, zdraví a síle. Pomazáním dostává biřmovanec „označení“, pečeť D
ucha svatého. Pečeť je symbolem osoby, její autority a jejího vlastnictví nějakého předmětu, proto se vojákům vtiskovala pečeť jejich vůdce, pečeť ověřuje právnický úkon nebo určitý dokument a v určitých případech jej kryje tajemstvím.
Svátost biřmování se uděluje pokřtěnému pouze jedenkrát v životě. Věřící dostává svátost nejdříve v době, kdy začíná rozumem rozlišovat. Pouze v nebezpečí smrti mají být biřmovány i děti, které ještě nedosáhly schopnosti rozlišovat.
Křesťan se na biřmování připravuje většinou ve své farnosti sérií katechezí, modlitbou a svátostí smíření (zpovědí). Kmotr by měl být svému biřmovanci oporou a doprovázet ho v duchovních záležitostech.
Účinkem této svátosti je plné vylití Ducha svatého, jak bylo kdysi uděleno apoštolům v den letnic.
Duch svatý a my
Když vložíme svou důvěru v Ducha svatého, můžeme jít neustále kupředu, od jednoho začátku k druhému, protože Bůh pohřbívá naši minulost v srdci Kristově a sám se ujímá naší budoucnosti. Co by člověka čekalo bez odpouštějící lásky a bez smíření? (Roger Schutz)
Skrze dary Ducha svatého se život křesťana uzdravuje ze dvou smrtelných nemocí: ze stresu a z rutiny. Stres a nuda jsou v podstatě nevědomou podobou rezignace, vyjadřují plíživou beznaděj: „Musím vždycky všechno udělat sám.“ (Michael Marsch)
Pro první křesťany byl Duch svatý jedinou výbavou, kterou měli do života. (P.A.Opatrný)
Zamyšlení nad biřmováním
„Bude mému vnukovi jako odměna za biřmování stačit tiskárna k počítači?“ ptala se babička jednoho z ministrantů. Během přípravy k biřmování několik účastníků skončilo v hospodě, odkud je kamarádi museli téměř odnášet. Po biřmování při odjezdu z farnosti viděl biskup v příkopě ležet mládence, kterého před několika hodinami biřmoval.Nechci vidět věci černě. Vůbec nejsem pesimista. Jen mi jde o to, abychom si nic nenalhávali. Domnívám se, že je velmi důležité vědět, proč v církvi nabízíme svátost biřmování. Zřejmě ji můžeme chápat jako svátost křesťanské dospělosti, zralosti. Motivace je pravděpodobně rozhodující pro dosažení dobrého výsledku. A nejlepší pro mladého člověka je účast celé rodiny na procesu jeho dozrávání, nejen v oblasti přirozené, ale i ve sféře nadpřirozena. Jak ovšem na to? Rozhodně nenutit, nevnucovat a nemotivovat dosažením materiálních statků. Spíše nabízet, vysvětlovat, zvát.
„Přijmi pečeť daru Ducha svatého.“ – Živými chrámy Ducha svatého jsme už od chvíle křtu. Byli jsme ponořeni do Boha Otce i Syna i Ducha svatého. V biřmování nepřijímáme nový dar, přijímáme jenom potvrzení přítomnosti daru Ducha v sobě a stáváme se svědky jeho života a působení v nás. Zamilovaný do Krista. Zamilovaný dopis. Mnozí jsme ho psali, mnozí dostávali, snad častokrát. Kdyby na závěr takového dopisu scházel podpis (znamení, pečeť), obsah dopisu by zůstal stejný, nic by se na něm nezměnilo, ale něco by jistě scházelo. Jakoby pisatel celou autoritou své bytosti nestál za tím, co sděluje.
Ve svátosti biřmování se Duch svatý celou svou autoritou staví za svou přítomnost v nás. Ujišťuje nás o ní. Potvrzuje naše vyvolení za Boží děti, neboť on je věrný. Živý chrám Ducha svatého, křesťan, má větší hodnotu než všechny chrámy, architektonické skvosty celého světa.
Samozřejmě by nebylo moudré zůstat jen u teoretické přípravy, je dobré postupně a pomalu nabízet vědomí odpovědnosti za církev. A toto vědomí odpovědnosti projevit plněním konkrétních úkolů pro potřeby farnosti, diecéze …
„Začnu ministrovat.“
„Začnu zpívat ve schole.“
„Budu vést skauty.“
„Začnu pracovat na úklidu a výzdobě našeho kostela.“
„Pomohu při opravách fary.“
„Zorganizuji letní tábor pro děti.“
„Pomohu jako dobrovolník v Charitě alespoň deset hodin měsíčně.“
Ale také: „Budu se modlit za církev.“
„Budu se obětovat za církev.“
Rovněž – a ani to není zanedbatelné:
„Každou sobotu uklidím celý náš dům.“
„Po každém nedělním obědě umyji nádobí.“
„Poslechnu „naše“ vždy napoprvé.“
A ještě jeden typ předsevzetí nebo úkolů:
„Přestanu kouřit.“
„Přestanu pít alkohol.“
„Přestanu žít nevázaným sexuálním životem.“
A to by stačilo jen tak pro inspiraci. Všechno už jsem slyšel a mohl pozorovat u těch, které jsem doprovázel na cestě s Bohem a k Bohu v přípravě na přijetí svátosti biřmování.
Není dobré, aby se celá příprava nechala jen na knězi. Kromě toho, že kněz rozdělí tuto přípravu mezi své spolupracovníky – neboť tatáž pravda z jiných úst podaná jiným způsobem může být působivější – je vhodná spolupráce rodičů i starších sourozenců: podpora, povzbuzování, fandění. Nikoli kontrola.
Milovat člověka mu pomůže více než ho vychovávat. Stejně tak doprovázet pomůže více než vést. Pavel sadí, Apollo zalévá, Bůh dává vzrůst. Rodiče, kněz a jeho spolupracovníci sázejí anebo zalévají a tím doprovázejí, ovšem jen Bůh může dát vzrůst. Nebylo by dobré očekávat od svého snažení výsledky, které jen On sám může darovat. Ale nebylo by dobré spoléhat na Něho v tom, co On očekává od nás.
Nebýt „vtěr“ ani nebýt násilný. Obojí vzbuzuje odpor. Jen se těšit z každého byť sebenepatrnějšího snažení a povzbuzovat především svou vlastní radostí z Boha.
Budou-li biřmovanci na knězi a rodičích tuto radost z Boha vidět a s nimi prožívat, i jejich srdce se stane otevřenějším pro působení Ducha svatého. A On už plody dá.
(Fero Petrik)
Pastýřský list k Roku biřmování