Časopis italských jezuitů Civilta Cattolica zveřejnil obsáhlý rozhovor s papežem Františkem. Otázky kladl šéfredaktor zmíněného časopisu, P. Antonio Spadaro SI ve dnech 19., 23. a 29. srpna t.r. Následuje tématický úryvek. Plné české znění se připravuje.
Když papež Benedikt XVI. oznamoval, že se vzdává svého pontifikátu, vylíčil dnešní svět jako rychle se měnící, zmítaný záležitostmi velkého významu pro život víry a vyžadující tělesné i duševní síly. Ptám se papeže i ve světle toho, co mi už dříve řekl: „Co potřebuje církev v této historické době nejvíce? Jsou nezbytné reformy? Jaká jsou jeho přání, pokud jde o církev příštích let? O jaké církvi »sní«?“.
Papež František začíná popořadě: „Benedikt XVI. učinil úkon svatosti, velikosti a pokory. Je to Boží muž,“ vyjadřuje svoje velké sympatie a mimořádnou úctu ke svému předchůdci.
„Vidím jasně – pokračuje papež František – že církev dnes nejvíce potřebuje schopnost hojit zranění a rozehřívat srdce věřících, tedy schopnost přiblížení a spříznění. Vidím církev jako polní nemocnici po bitvě. Je zbytečné ptát se těžce zraněného, zda má zvýšenou hladinu cholesterolu či cukru! Je třeba léčit jeho rány. Potom můžeme mluvit o všem ostatním. Hojit zranění, hojit rány… A je třeba začít zezdola“.
„Církev se někdy dala uzavřít do maličkostí, do malých předpisů. Nejdůležitější je však první zvěst: »Ježíš Kristus tě spasil!«. A služebníci církve musejí být především služebníky milosrdenství. Například zpovědník je neustále vystaven riziku být buď rigoristou nebo laxistou. Ani jeden z nich není milosrdný, protože nikdo se doopravdy neujímá konkrétního člověka. Rigorista si myje ruce, protože jej odkazuje na přikázání. Laxista se myje ruce, neboť jednoduše prohlásí, že „to není hřích“ a podobně. Lidé musejí být doprovázeni, rány je třeba hojit.“
„Jak zacházíme s lidem Božím? Sním o církvi Matce a Pastýřce. Služebníci církve musejí být milosrdní, ujímat se lidí, provázet je jako milosrdný samaritán, který svého bližního omývá, očišťuje a pozvedá. To je čiré evangelium. Bůh je větší než hřích. Organizační a strukturální reformy jsou druhotné, dojde na ně potom. První reforma se musí týkat postoje. Služebníci evangelia musejí být lidmi schopnými zahřát lidské srdce, putovat s nimi nocí, umět vést dialog a také sestoupit do jejich temnot, do jejich tmy, aniž by se ztratili. Lid Boží chce pastýře a nikoli funkcionáře či státní kleriky. Zvláště biskupové musejí být muži schopnými trpělivě podporovat Boží kroky v Jeho lidu tak, aby nikdo nezůstal pozadu, ale také doprovázet stádce, které umí větřit nové cesty.“
„Namísto církve, která jenom přijímá a nechává otevřené dveře, snažme se být také církví, která nachází nové cesty, je schopná vycházet ze sebe a jít k těm, kdo do ní nepřicházejí, odešli nebo jsou lhostejní. Někdy ten, kdo odešel, učinil tak z důvodů, které, jsou-li dobře pochopeny a zhodnoceny, mohou dovést k návratu. Ale chce to smělost, odvahu.“
Shrnuji, co říká Svatý otec, a poukazuji na skutečnost, že existují křesťané, kteří žijí v církevně neuspořádaných nebo vůbec komplikovaných situacích, křesťané, kteří jedním nebo jiným způsobem nosí otevřené rány. Myslím na rozvedené znovu sezdané, homosexuální páry, jiné komplikované situace. Jak má vypadat misijní pastorace v těchto případech? Na co položit důraz? Papež naznačuje, že chápe, kam mířím a odpovídá.
„Musíme zvěstovat evangelium na každé ulici, kázat dobrou zvěst Království a svým kázáním také léčit každý typ choroby a zranění. V Buenos Aires mi napsali někteří homosexuálové, že jsou „sociálně zraňováni“, protože vnímají, jak je církev neustále odsuzuje. To však církev dělat nechce. Během zpátečního letu z Ria de Janeiro jsem řekl, že pokud je někdo homosexuál, má dobrou vůli a hledá Pána, já nejsem jeho soudcem. Tím jsem řekl to, co říká Katechismus. Náboženství má právo vyjádřit vlastní názor, čímž slouží lidem, ale Bůh nás stvořil svobodnými. Duchovní vměšování se do osobního života není možné. Jednou mi jeden člověk položil provokativní otázku, zda schvaluji homosexualitu. Odpověděl jsem mu jinou otázkou: »Řekni mi: Když Bůh vidí homosexuála, přijímá jej s láskou anebo jej odmítne a odsoudí?« Vždycky je třeba brát v úvahu konkrétního člověka. Vstupujeme zde do mystéria lidství. Bůh lidi v životě provází a my je máme doprovázet a přitom vycházet z jejich situace. Je třeba je provázet milosrdně. Děje-li se tak, Duch svatý knězi vnukne to nejsprávnější, co má říci.“
„V tom je také velikost zpovědi, totiž skutečnost, že se hodnotí případ od případu, a je možné rozlišit, co je nejlepší učinit pro člověka, který hledá Boha a Jeho milost. Zpovědnice není mučírnou, ale místem milosrdenství, ve kterém nás Pán stimuluje, abychom jednali, jak nejlépe můžeme. Myslím také na situaci ženy, jež má za sebou ztroskotané manželství, ve kterém podstoupila také interrupci. Potom se ona žena znovu vdá a nyní je spokojená a má pět dětí. Interrupce ji enormně tíží a upřímně litovala. Chce pokračovat v křesťanském životě. Co udělá zpovědník?“
„Nemůžeme klást důraz jenom na otázky interrupce, homosexuálních manželství a antikoncepci. To nelze. Já jsem nemluvil o těchto věcech mnoho a bylo mi to vyčítáno. Avšak, mluví-li se o nich, je třeba to činit v určitém kontextu. Názor církve je ostatně znám a já jsem synem církve, ale není nezbytné mluvit o tom nepřetržitě.“
„Ne všechna učení, ať už dogmatická či morální, mají tutéž hodnotu. Misijní pastorace není posedlá předáváním nesouvislého množství neúprosně vyžadovaných nauk. Misijní zvěst se soustředí na to, co je podstatné a nezbytné, což je také to, co nejvíce zapaluje a přitahuje, zahřívá srdce jako v případě emauzských učedníků. Musíme proto nalézt novou rovnováhu, jinak i morální budově církve hrozí, že se zhroutí jako domeček z karet, ztratí svěžest a vůni evangelia. Evangelní nabídka musí být jednodušší, hlubší a pronikavější. A z této nabídky pak plynou morální konsekvence.“
„Říkám to také s ohledem na naše kázání a jejich obsah. Krásná homilie, pravá homilie, musí začínat první zvěstí, zvěstováním spásy. Není nic pevnějšího, hlubšího a jistějšího než tato zvěst. Potom je zapotřebí katecheze. A nakonec lze vyvodit i morální konsekvence. Zvěst zachraňující lásky Boží však předchází morální i náboženskou závaznost. Dnes se občas zdá, že převažuje obrácené pořadí. Homilie je prubířským kamenem kalibrace blízkosti a schopnosti setkání pastýře s jeho lidem, protože, kdo káže, musí znát srdce svého společenství, aby hledal, kde je živá a vroucí touha po Bohu. Evangelní poselství tedy nemůže být redukováno jen na některé, byť důležité aspekty, které samy o sobě nezjevují jádro Ježíšova učení.“
Plně převzato z