Archiv autora: farnostlosinycz

Otevřením Svaté brány v olomoucké katedrále bude v neděli 13. prosince 2015 na území olomoucké arcidiecéze zahájen Svatý rok milosrdenství, který vyhlásil papež František. Bohoslužba, kterou bude celebrovat arcibiskup Jan Graubner, začne v 10.00 hodin v kostele Panny Marie Sněžné a její součástí bude procesí do katedrály.

Olomouc: „Osobním vrcholem Roku milosrdenství pro každého z nás bude putování ke Svaté bráně, která poprvé v dějinách bude z rozhodnutí papeže Františka otevřena v diecézích,“ napsal arcibiskup Graubner ve svém pastýřském listu, který se v kostelech četl o první neděli adventní.

Kromě olomoucké katedrály, kde se Svatá brána otevírá tuto neděli, budou podobné brány otevřeny také na Svatém Hostýně (při bohoslužbě 31. prosince od 23.45 hodin) a na Velehradě (při pouti k Panně Marii, Matce jednoty křesťanů, v neděli 24. ledna).

„Po opravdové přípravě, k níž patří obrácení, pokání a smíření, projdeme Sva­tou branou jako kající poutníci, kterým už byly odpuštěny hříchy a oni přicházejí prosit o odpuštění trestů za ně,“ píše také olomoucký arcibiskup.

Svatý rok milosrdenství podle něj nabízí lidem mimořádné možnosti k tomu, aby se smířili s Bohem a zakusili jeho odpuštění – všichni zpovědníci mají například právo rozhřešit hříchy vyhrazené biskupovi a od začátku doby postní budou mít vybraní kněží možnost rozhřešit i hříchy vyhrazené papeži. Požádat o křest a další svátosti pro sebe nebo pro své děti budou moci i ti, kterým to dosud nebylo umožněno kvůli komplikacím, zanedbání či nedorozumění.

Na přijaté odpuštění by však podle arcibiskupa Graubnera měli lidé reagovat tím, že sami odpustí všem, kdo se proti nim provinili, a zároveň se stanou „nástroji Božího milosrdenství“ při konání skutků tělesného i duchovního milosrdenství.

Plný text pastýřského listu arcibiskupa Graubnera ke Svatému roku milosrdenství je k dispozici na tomto místě.

Celý článek převzat z www.ado.cz, dostupný zde 

 

Dnes 25. listopadu 2015 se Panna Maria zjevila vizionářce Mariji a vydala následující poselství světu:

„Drahé děti! Dnes vyzývám vás všechny: modlete se na mé úmysly. Mír je v nebezpečí, a proto, dítka, modlete se a buďte nositeli míru a naděje v tomto neklidném světě, kde Satan útočí a svádí všemi způsoby. Dítka, buďte pevna v modlitbě a odvážna ve víře. Já jsem s vámi a přimlouvám se u mého Syna Ježíše za vás všechny. Děkuji vám, že jste přijaly mou výzvu. „

Zdroj: http://medjugorjelive.org

Today, November 25, 2015, Our Lady appeared to the visionary Marija and delivered the following message to the world:

“Dear children! Today I am calling all of you: pray for my intentions. Peace is in danger, therefore, little children, pray and be carriers of peace and hope in this restless world where Satan is attacking and tempting in every way. Little children, be firm in prayer and courageous in faith. I am with you and intercede before my Son Jesus for all of you. Thank you for having responded to my call.”

Vatikán. Biskupové a kněží musí přemáhat pokušení „dvojího života“. Církev je povolána ke službě, a nikoli k nekalým obchodům, řekl Svatý otec František v dnešní ranní homilii. V kapli Domu sv. Marty papež varoval před prospěcháři, lnoucími k penězům, kteří církvi velice škodí.

Sloužit a něčím si posloužit. Papež kázal o dvou služebnících, kteří se objevují v dnešních liturgických čteních (Řím 15,14-21; Lk16,1-8). V prvé řadě je to svatý Pavel, který se stále a cele vydával ve službě, dokud se v Římě nedočkal zrady jednoho ze svých blízkých a následného odsouzení. Z čeho vycházela velikost apoštola národů?, ptal se Petrův nástupce, aby si vzápětí odpověděl: Z Ježíše Krista. Pavel se chlubil službou Božímu dílu, svým vyvolením a silou Ducha svatého.

Byl služebníkem, který sloužil, zdůraznil papež František. Spravoval tím, že stavěl na základech, daných hlásáním Ježíše Krista. Byl služebníkem, který sloužil, aniž by si něčím posloužil.

“Řeknu vám, jakou mám radost a jaké pohnutí zažívám, když na tuto mši přicházejí kněží a zdraví mne slovy: Otče, přijel jsem na návštěvu svých příbuzných, protože jsem už 40 let na misijích v Amazonii. Anebo když mi nějaká sestra poví, že už třicet let pracuje v africké nemocnici. Nebo když přijde sestřička, která třicet nebo čtyřicet let pečuje o postižené, a přitom se stále usmívá. Tomu se říká služba, toto je radost církve – jít dál, stále dál a vydávat život. A to také udělal svatý Pavel – sloužil.“

V evangeliu nám Pán ukazuje postavu jiného služebníka, pokračoval papež František, který si slouží druhými lidmi, místo aby jim sloužil. Četli jsme o tom, co tento sluha udělal, s jakou vychytralostí jednal, jen aby zůstal na svém místě.

“Také v církvi jsou takovíto lidé, kteří místo aby sloužili, mysleli na druhé a kladli základy, církev využívají. Jsou to prospěcháři lnoucí k penězům. Kolik takovýchto kněží a biskupů jsme už viděli. Je smutné to vyslovit, nemyslíte? Radikálnost evangelia a Ježíšova povolání spočívá ve službě, v postoji služby druhým, v tom, že se nikdy nezastavíme, nýbrž stále jdeme dál a zapomínáme sami na sebe. Nikoli v pohodlí určitého statusu, kdy člověk dosáhne jistého postavení a žije si pohodlně a nepoctivě. Jako oni farizeové, o kterých mluví Ježíš a kteří se procházejí po náměstích a vystavují na odiv.“

Máme tedy před sebou dvojí obraz, řekl dále papež. Dvě podoby křesťana, kněze, sestry. Dva obrazy. Ježíš nám dává za vzor Pavla, onu církev, která nikdy nestojí, nýbrž jde dál. Ukazuje nám, že tudy vede cesta.

“Pokud je církev vlažná, uzavřená sama do sebe a často také kšeftařka, nelze říci, že je církví sloužící, nýbrž že si druhými posluhuje. Kéž nám Pán dává milost, kterou udělil Pavlovi, onu čest, že půjdeme stále dál, stále, že se mnohokrát zřekneme vlastního pohodlí. A kéž nás Pán chrání před pokušením, které je v podstatě pokušením dvojího života – ukazujeme se jako služebníci, ale ve skutečnosti nám druzí slouží k vlastním zájmům.“

Zněla závěrečná prosba z ranního kázání papeže Františka.

Převzato z webu RadioVaticana.cz

Najdete zde

 

Sobota 31. 10. Památka svatého Wolfganga

Vernířovice —  svátost smíření přede mší svatou

17:30 hod./ žehnání hrobů na místním hřbitově;  

18:00 hod. /mše sv. v kostele sv. Matouše

Neděle 1. 11. Slavnost Všech svatých

Sobotín – 11.15 hod. /mše sv. v kostele.

Hned po mši sv. žehnání hrobů na místním hřbitově

Žárová – svátost smíření přede mší svatou

14.30 hod./ mše sv. v kostele.

Hned po mši sv. žehnání hrobů na místním hřbitově

Pondělí 2. 11. Vzpomínka na všechny věrné zemřelé

Loučná nad Desnou — svátost smíření přede mší svatou

15.00 hod./ mše sv.  

16:00 / žehnání hrobů na místním hřbitově

Velké Losiny — mše sv. v 17.00 hod. v hřbitovní kapli.

Hned po mši sv. žehnání hrobů na místním hřbitově.

V rámci pořadu Cesty víry na ČT byla odvysílána dokumentární rekonstrukce biblického zločinu pojmenovaná Na počátku byla vražda – Kain a Ábel. Nelekejme se zbrkle názvu a dejme prostor tvůrcům dokumentu k zajímavé reflexi biblické bratrovraždy. Dokument se pokouší rekonstruovat událost vraždy Ábela z pohledu kriminalistiky (z hlediska základních kriminalistických otázek s důrazem především na motiv). Cílem pochopitelně není  vypátrat viníka zločinu, jehož jméno známe, ale zaměřit se na motiv jednání jednotlivých aktérů a zpřítomnit tak biblickou zprávu do srozumitelného jazyka dnešního člověka. Například to, že vzpoura člověka proti Bohu a jeho řádu, vede člověka k jeho vlastní destrukci, nikoli ke svobodě a spokojenosti. 

Dokument můžete zhlédnout zde

 

Zajímavý rozhovor na Čro Radiožurnálu s fotografem Romanem Albrechtem  o víře a nejen o ní…. třetím ročníku netradiční fotografické výstavy Katedrála a živá setkání v prostorách Mladotova domu a také o významných církevních událostech si můžete poslechnout zde. 

Z webu R.A. 

„Celá západní společnost prochází krizí. Je to krize morální a duchovní. Vyměnili jsme svou víru, spravedlnost a zásady za nové auto či větší televizi. Být křesťanem se stává nemoderním, zaostalým a, pokud o své víře hovoříme, i fanatickým. Náš postoj k církvi a víře je často formován negativním obrazem středověké církve, a to většinou na základě socialistických filmů.“

Internetové stránky R.A. můžete navštívit zde

Šumperačka Dana Vargová dokázala v těžké době komunistické totality  spojit protirežimní aktivity s péčí o postiženého syna. 17. Listopadu 2014 si s dalšími čtyřmi bojovníky za svobodu a lidská práva převzala Cenu Paměti národa. Oceněná Dana Vargová byla hostem v závěru pořadu Události, komentáře, v ČT. Zhlédnout můžete zde. 

 

 

V letošním roce začíná Postní doba 5. března Popeleční středou. V tento den se křesťané na celém světě postí – odříkající se především masa, ale i jiných požitků, podle osobního uvážení. Nejde ale hlavně o půst od masa, přesto zůstává do současnosti nejcharakterističtější pro Popeleční středu, ale o půst jako takový – zkrátka o zřeknutí se něčeho co je pro nás těžké si odepřít. To je i jedna z charakteristik Postní doby  – čtyřicetidenního postu, která končí v neděli na Slavnost Zmrtvýchvstání Páně. Fakticky od Popeleční středy do Slavnosti Zmrtvýchvstání uplyne 46 dní, těchto 6 dní jakoby navíc  jsou neděle,  které se do postu nezapočítávají. Neděle jsou totiž dny, kdy křesťané  slaví a připomínají si Ježíšovo zmrtvýchvstání během roku. V naší farnosti se sejdeme k liturgii Popeleční středy v 17:00 v kostele sv. Jana Křitele. Při této mši sv. se bude udělovat popelec – kněz symbolicky každému posype na hlavu trochu popela nebo udělí na čelo kříž popelem a přitom říka: „Pamatuj, že jsi prach a v prach se obrátíš“ (srov. Gen 3,19) anebo Ježíšovu pobídku: „Čiň pokání a věř evangeliu“ (srov. Mk 1,15). Smyslem je tedy určitým způsobem intenzivněji než obvykle pamatovat na vlastní smrt (konečnost), zamyslet se nad dosavadním průběhem svého života a případně v něm konkrétní věci změnit. To je obecně podstatou půstu a následující Postní doby. 

Doba čtyřiceti dnů má své opodstatnění z Bible. Čtyřicet dní se postil Ježíš na poušti, čtyřicet let strávil Izraelský národ na poušti, čtyřicet dní setrval Mojžíš na hoře Sinaj, čtyřicet dní vyzýval Goliáš Izraelity k zápasu, za čtyřicet dní došel Eliáš o chlebu a vodě k hoře Chorebu a čtyřicet dní kázal Jonáš obyvatelům Ninive pokání. Na Popeleční středu se v kostelích světí popel ze spálených ratolestí z předcházejících Velikonoc a tímto popelem jsou označováni křesťané na znamení pokání. Symbolika popela má dvě základní roviny, a to, lidskou pomíjivost a mravní očistu (pokání). Lidské tělo má svůj původ ze země, a proto je tak křehké a zranitelné. Ale to se netýká jen lidské schránky, ale i lidské duše a celého člověka jako lidské bytosti a neoddělitelně celého lidského pokolení. Tohoto si už byli vědomi lidé ve Starověku, což dosvědčují antické náhrobní nápisy. Popel jako biblický symbol je spjat s nicotností, bláhovostí srdce, smutkem, lítostí a pokáním, ale také je spojen se symbolem znovuzrození. Ve Starém zákoně byl popel z obětních zvířat pokládán za očistnou materii, stejně tak v řeckých bájích je chápán popel jako symbol znovuzrození (pták Fénix). Symbol popela prostupuje antikou, židovstvím a křesťanstvím až do současnosti. Popel pro nás křesťany je především symbol skutečné mravní obnovy. Připomíná nám, co je na tomto světě skutečně důležité a vede nás k pokoře.  Tento postoj by mohl být společným východiskem pro nás všechny, věřící všech vyznání i nevěřící.

Symbolika popela vystihuje podstatu půstu. Půst obecně a zvláště postní doba umožňuje si uvědomit, jaké hodnoty jsou skutečně důležité. Popel člověku evokuje smrt, připomíná mu, že by se jeho srdce nemělo upínat příliš k materiálním hodnotám a k pozemskému světu, protože Bůh – stvořitel člověka pro něj připravil něco lepšího. Je to ráj-blaženost, něco co neumíme přesně definovat, ale po čem touží každý člověk vědomě i nevědomě. Půst nám pomáhá odpoutat se od přílišné inklinace k materii. Sám o sobě by neměl valnou hodnotu, pokud by za ním nebylo skryto úsilí připoutat se k Bohu. Úsilí během půstu a odříkání obecně je dobré obětovat Bohu na konkrétní úmysl nebo za konkrétního člověka. Půst spojený s intenzivní modlitbou má obrovskou hodnotu, jak nám potvrzují i Mariánská zjevení. Prožít půst jako dietu nebo jako pouhé čekání až vyprahlé odříkání skončí by bylo ztrátou času, protože nenaplní jeho vlastní smysl. Ať je pro každého z nás půst dobou hojných milostí.

Více o Postní době zde

Časopis italských jezuitů Civilta Cattolica zveřejnil obsáhlý rozhovor s papežem Františkem. Otázky kladl šéfredaktor zmíněného časopisu, P. Antonio Spadaro SI ve dnech 19., 23. a 29. srpna t.r. Následuje tématický úryvek. Plné české znění se připravuje.

Když papež Benedikt XVI. oznamoval, že se vzdává svého pontifikátu, vylíčil dnešní svět jako rychle se měnící, zmítaný záležitostmi velkého významu pro život víry a vyžadující tělesné i duševní síly. Ptám se papeže i ve světle toho, co mi už dříve řekl: „Co potřebuje církev v této historické době nejvíce? Jsou nezbytné reformy? Jaká jsou jeho přání, pokud jde o církev příštích let? O jaké církvi »sní«?“.

Papež František začíná popořadě: „Benedikt XVI. učinil úkon svatosti, velikosti a pokory. Je to Boží muž,“ vyjadřuje svoje velké sympatie a mimořádnou úctu ke svému předchůdci.
„Vidím jasně – pokračuje papež František – že církev dnes nejvíce potřebuje schopnost hojit zranění a rozehřívat srdce věřících, tedy schopnost přiblížení a spříznění. Vidím církev jako polní nemocnici po bitvě. Je zbytečné ptát se těžce zraněného, zda má zvýšenou hladinu cholesterolu či cukru! Je třeba léčit jeho rány. Potom můžeme mluvit o všem ostatním. Hojit zranění, hojit rány… A je třeba začít zezdola“.

„Církev se někdy dala uzavřít do maličkostí, do malých předpisů. Nejdůležitější je však první zvěst: »Ježíš Kristus tě spasil!«. A služebníci církve musejí být především služebníky milosrdenství. Například zpovědník je neustále vystaven riziku být buď rigoristou nebo laxistou. Ani jeden z nich není milosrdný, protože nikdo se doopravdy neujímá konkrétního člověka. Rigorista si myje ruce, protože jej odkazuje na přikázání. Laxista se myje ruce, neboť jednoduše prohlásí, že „to není hřích“ a podobně. Lidé musejí být doprovázeni, rány je třeba hojit.“

„Jak zacházíme s lidem Božím? Sním o církvi Matce a Pastýřce. Služebníci církve musejí být milosrdní, ujímat se lidí, provázet je jako milosrdný samaritán, který svého bližního omývá, očišťuje a pozvedá. To je čiré evangelium. Bůh je větší než hřích. Organizační a strukturální reformy jsou druhotné, dojde na ně potom. První reforma se musí týkat postoje. Služebníci evangelia musejí být lidmi schopnými zahřát lidské srdce, putovat s nimi nocí, umět vést dialog a také sestoupit do jejich temnot, do jejich tmy, aniž by se ztratili. Lid Boží chce pastýře a nikoli funkcionáře či státní kleriky. Zvláště biskupové musejí být muži schopnými trpělivě podporovat Boží kroky v Jeho lidu tak, aby nikdo nezůstal pozadu, ale také doprovázet stádce, které umí větřit nové cesty.“

„Namísto církve, která jenom přijímá a nechává otevřené dveře, snažme se být také církví, která nachází nové cesty, je schopná vycházet ze sebe a jít k těm, kdo do ní nepřicházejí, odešli nebo jsou lhostejní. Někdy ten, kdo odešel, učinil tak z důvodů, které, jsou-li dobře pochopeny a zhodnoceny, mohou dovést k návratu. Ale chce to smělost, odvahu.“

Shrnuji, co říká Svatý otec, a poukazuji na skutečnost, že existují křesťané, kteří žijí v církevně neuspořádaných nebo vůbec komplikovaných situacích, křesťané, kteří jedním nebo jiným způsobem nosí otevřené rány. Myslím na rozvedené znovu sezdané, homosexuální páry, jiné komplikované situace. Jak má vypadat misijní pastorace v těchto případech? Na co položit důraz? Papež naznačuje, že chápe, kam mířím a odpovídá.

„Musíme zvěstovat evangelium na každé ulici, kázat dobrou zvěst Království a svým kázáním také léčit každý typ choroby a zranění. V Buenos Aires mi napsali někteří homosexuálové, že jsou „sociálně zraňováni“, protože vnímají, jak je církev neustále odsuzuje. To však církev dělat nechce. Během zpátečního letu z Ria de Janeiro jsem řekl, že pokud je někdo homosexuál, má dobrou vůli a hledá Pána, já nejsem jeho soudcem. Tím jsem řekl to, co říká Katechismus. Náboženství má právo vyjádřit vlastní názor, čímž slouží lidem, ale Bůh nás stvořil svobodnými. Duchovní vměšování se do osobního života není možné. Jednou mi jeden člověk položil provokativní otázku, zda schvaluji homosexualitu. Odpověděl jsem mu jinou otázkou: »Řekni mi: Když Bůh vidí homosexuála, přijímá jej s láskou anebo jej odmítne a odsoudí?« Vždycky je třeba brát v úvahu konkrétního člověka. Vstupujeme zde do mystéria lidství. Bůh lidi v životě provází a my je máme doprovázet a přitom vycházet z jejich situace. Je třeba je provázet milosrdně. Děje-li se tak, Duch svatý knězi vnukne to nejsprávnější, co má říci.“

„V tom je také velikost zpovědi, totiž skutečnost, že se hodnotí případ od případu, a je možné rozlišit, co je nejlepší učinit pro člověka, který hledá Boha a Jeho milost. Zpovědnice není mučírnou, ale místem milosrdenství, ve kterém nás Pán stimuluje, abychom jednali, jak nejlépe můžeme. Myslím také na situaci ženy, jež má za sebou ztroskotané manželství, ve kterém podstoupila také interrupci. Potom se ona žena znovu vdá a nyní je spokojená a má pět dětí. Interrupce ji enormně tíží a upřímně litovala. Chce pokračovat v křesťanském životě. Co udělá zpovědník?“

„Nemůžeme klást důraz jenom na otázky interrupce, homosexuálních manželství a antikoncepci. To nelze. Já jsem nemluvil o těchto věcech mnoho a bylo mi to vyčítáno. Avšak, mluví-li se o nich, je třeba to činit v určitém kontextu. Názor církve je ostatně znám a já jsem synem církve, ale není nezbytné mluvit o tom nepřetržitě.“

„Ne všechna učení, ať už dogmatická či morální, mají tutéž hodnotu. Misijní pastorace není posedlá předáváním nesouvislého množství neúprosně vyžadovaných nauk. Misijní zvěst se soustředí na to, co je podstatné a nezbytné, což je také to, co nejvíce zapaluje a přitahuje, zahřívá srdce jako v případě emauzských učedníků. Musíme proto nalézt novou rovnováhu, jinak i morální budově církve hrozí, že se zhroutí jako domeček z karet, ztratí svěžest a vůni evangelia. Evangelní nabídka musí být jednodušší, hlubší a pronikavější. A z této nabídky pak plynou morální konsekvence.“

„Říkám to také s ohledem na naše kázání a jejich obsah. Krásná homilie, pravá homilie, musí začínat první zvěstí, zvěstováním spásy. Není nic pevnějšího, hlubšího a jistějšího než tato zvěst. Potom je zapotřebí katecheze. A nakonec lze vyvodit i morální konsekvence. Zvěst zachraňující lásky Boží však předchází morální i náboženskou závaznost. Dnes se občas zdá, že převažuje obrácené pořadí. Homilie je prubířským kamenem kalibrace blízkosti a schopnosti setkání pastýře s jeho lidem, protože, kdo káže, musí znát srdce svého společenství, aby hledal, kde je živá a vroucí touha po Bohu. Evangelní poselství tedy nemůže být redukováno jen na některé, byť důležité aspekty, které samy o sobě nezjevují jádro Ježíšova učení.“

Plně převzato z 

http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=18869